Love is the soul of the soul of the soul of the universe.
Love is the beginning and the end.
...
Love is the cure.
Love is the power.
...
Love is the life-giving garden of this world.
~ Rumi
Love is the beginning and the end.
...
Love is the cure.
Love is the power.
...
Love is the life-giving garden of this world.
~ Rumi
čtvrtek 12. prosince 2013
Co je to?
Představte si, že Vám někdo ukáže knihu plnou obrázků s brouky nebo jídlem, čímkoli, co právě Vás zajímá. Jenže vy znáte tak možná jednu dvě z těch věcí. Dotyčný vidí, jak Vás to zaujalo a spustí: "Co je to?", "Co vidíš na obrázku?" V se tváříte rozpačitě, protože nevíte a tak začně odpovídat za Vás. "To je střevlík / naan (chleba). "A co je tohle?" Mlčíte. "To je přece roháč / topinambur (zelenina)." Začínáte si připadat trochu zmateně a možná i dost hloupě. Takže Vás to přestane bavit. A teď si představte, že si prohlížíte knížku s ročním, dvouletým, čtyřletým dítětem a kladete ji/mu úplně stejné otázky....
Dnes jsem v čekárně u lékaře slyšela maminku, jak takto komunikuje se svými dvojčátky. Velice často jsem slyšela u dětí zaryté mlčení, protože prostě nevěděly, co mají odpovědět. Nejen, že se teprve učí poznávat svět okolo a pojmenovávat předměty a otázky typu "Co je to?" jsou pro ně prostě matoucí. Navíc ty děti měly ilustrovanou knížku, ve které zjevně nebyly schopny rozeznat o jaké zvířátko se jedná. Takže když už mamince odpověděly "zajíc", maminka je setřela: "To je přece veverka."
Děti svět okolo nás zajímá a velice rády se učí a prohlížejí si knížky. A milují příběhy ze života. Když si Maluškou čteme knihu... teď má oblíbený obrázkový slovník pro děti a knížku o malém děvčátku...sedíme nad knížkou a já ji popisuji, co vídíme na obrázku, jak se narodí miminko, co má za hračky, jak se houpe, jak se koupe a Maluška sedí a poslouchá. Ve většině případů je schopná svůj život k životu děťátka na obrázku přirovnat a tak u koupání ukazuje směrem ke koupelně, znakuje koupání a říká: "čachty čachty," když vidí na obrázku kočičku zamňouká atp. Jelikož Maluška už spoustu věcí pozná a baví ji to ukazovat, namísto otázky: "Co je to?" klademe srozumitelnější: "Ukaž mi prosím tě kočku." případně "Kde je na obrázku pes?" Když neví, co mám na mysli, obrátí se na mne s tázavým pohledem a já ji to ukážu.
O kladení otázek je článek například zde. Jde sice o vztah učitel žák (a tedy i starší dítě), ale platí to i pro (pra)rodiče a děti a o to víc u malých dětí do tří let. V jednom průzkumu vypozorovali následující :"Čím více byly děti tázány, tím méně iniciativy uplatňovaly ve svých odpovědích. Většina otázek zaznamenaných v této studii byla svou povahou uzavřená, například: „Jakou má barvu?“ „Jak se to jmenuje?“ „Odkud to je?“ Jedním z poučení z tohoto výzkumu je, že bychom se měli ptát méně a lépe."
Zmínila jsem, že děti zajímají příběhy. Ano, jsou velice poutavé a osvědčily se nám, jako nejlepší zdroj pro uklidnění unavené a unuděné Amálky při dlouhé jízdě autem a v zácpě. Začala jsem ji vyprávět o jejích denních činnostech, jak vstane, obuje si papučky, jde si umýt zuby, atp..občas jsem to proložila písničkou, kterou si zpíváme nebo si zpívá ve školičce a Amálka seděla, pozorně poslouchala a dokonce se i sama zapojila do zpívání písničky, ukazovala, kam se obouvají papučky atp. Zdá se mi, že podobné příběhy založené na činnostech, zvířátkách a prostředí, které děti znají a obkolupjí je, jsou pro ně mnohem zábavnější. Děti si tím opakují již poznané, osvojují si to, co ještě nemají úplně zafixováno a stávají se tak o krok samostatnějšími.
Pro shrnutí:
Otázek klademe minimálně naopak POPISUJEME (a to platí nejen při čtení, ale i v běžném životě).
Když už klademe otázky, přemýšlíme jaké.
Knihy pečlivě vybíráme - na fotografiích děti poznávají skutečná zvířátka a věci, je to tedy pro ně snazší. Kvalitní ilustrace zase mohou formovat dětský cit pro estetično.
Amálka si vybírá sama, kterou knihu čteme. My však volíme, z čeho dostává na výběr. (O tom více asi jindy).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Zu, vidím, že řešíme něco obdobného :). Svatá pravda, ptát se není nic lehkého. Člověk musí popřemýšlet, co otázka u dítěte vlastě způsobí, zda je v jeho možnostech na ni odpovědět, znát odpověď. A vlastně ono to platí v každém věku, jak píšeš hned v prvním odstavci. Skvělý článek .).
OdpovědětVymazat