Žijeme vesnický život. Pár dní po Mysliveckém bále, kterého jsme se bohužel nezúčastnili, jsme s Maluškou potkaly souseda, myslivce. V ruce držel bažanta a když nás uviděl, povídá: "Máte rádi zvěřinu?" Jelikož mi záleží na dobrých sousedských vztazích, jen jsem neurčitě pokynula hlavou, což bylo interpretováno jako ano a v ruce jsem měla strčeného bažanta. Instrukce byly jasné, buď oškubat nebo stáhnout z kůže, jíst se dají jen ty prsa a to ještě musí být prošpikované špekem, aby nebyly moc suché. Snažila jsem se naznačit, že nejsem dvakrát nadšená, když mám porcovat králíka, ale zdá se, že myslivci nechápou o co jde. Jo a mám ho nechat v mražáku. Maluška když to viděla, začala plakat a říkat, že se ho bojí. Jelikož se nám do mražáku vlezou tak maximálně tři kostky špenátu, bažant zůstal viset na dvorku.
Tak tam visel a zatím jsem doma přemýšleli co s ním, komu ho dáme, ale co pak řekneme sousedům, když nechceme lhát. A než jsme se stihli rozhodnout, začalo být venku nad nulou. Když jsem si uvědomila, že už je od včerejška teplo, musela jsem rychle konat. Chtěla jsem si otrhat aspoň nějaká peříčka, jenže když jsem je začala that, šly dolů i s kůží. Maluška zrovna spala, tak jsem se pustila do stahování z kůže, vyřezala jsem ta dvě prsa, stihla ještě obvolat pár přátel, protože jsem netušila, kdo to u nás doma bude jíst. Odpoledne jsme s Mlauškou zašly pro špek a na večeři byly hotové bažantí prsa na tymiánu. Nakonec jsme to snědli sami, teda tatínek a Maluška trochu snědla taky. Já si jen zobla, ať vím, jak to chutná. No, bylo to zvěřinové, takže vlastně celkem dobré. Ale rozhodně mi nedává smysl střílet tak velké a krásné zvíře jako je bažant jen kvůli hrstce (doslova) masa.
Když jsem souseda, sympatického mladého kluka, potkala znovu, poděkovala jsem za bažanta a řekla, že byl chutný. Vlice ochtoně mi sdělil, že až bude mít zase bažanta, že nám ho dá. Takoý je náš vesnický život.
We live a country life. Few days after a local Hunters' ball, which we unfortunatelly could not attend, Maluska and I met our neighbour, a hunter. He was holding a shot pheasant in his hend and says: "Do you like game meat?" I, wanting to have good neighbour relations, vaguely nodded my head, which was immediately interpreted as an agreement and in no time I was holding the pheasant in my hand. The instructions were clear, either pluck feathers or remove the skin, breasts are the only meat worth eating and only if you add enough bacon. I tried to imply that I find it hard even to cut a rabbit or any other animal, but obviously, hunters cannot get that. I should keep it in a freezer. When Mlauska saw it, she started crying and repeating that she was affraid of it. Since we have a tiny freezer, I left the pheasant hanging in our backyard.
While it was hanging there, we were trying to come up with ideas what to do with it, to whom we can give it, but then, what we would tell our neighbour, if we didn't want to lie. Before we could make up our mindes, the tempreture was above zero and I realized I will ahve to do something about it. I wanted to take some of its feathers and when I started pulling them, they came off with the skin. Since Maluska was asleep, I decided to remove the skin, I cut out the breasts and managed to call a few frineds, since I had no idea who would eat the meat in our household. Maluska and I bought a piece of bacon in our local store and I made the breasts on thyme for dinner. In the end, no friends came round for dinner and so David ate most of it, Maluska had a bit and I just a tiny piece in order to know what it's like. Well, it tasted like game, so it was quite nice. Despite it, it does not make sense to me to kill such a big and beautiful animal just for the palmful (literally) of meat.
When I met our neighbout the other day, a young friendly men, I thanked him for the pheasant and told him it was quite tasty. He readily informed me, I would be given the next pheasant he shoots. Such is our country life.
Žádné komentáře:
Okomentovat