SÍLA PORODIT DOMA

Porozeno, doma aklimatizováno, zdánlivě je všechno jak má být. Jenže ve vzduchu visí, nebo spíš na srdci leží, jedno docela velké ALE!

ALE vždyť já chtěla RODIT DOMA! Moc.

DIAGNÓZA je však svině. Operuje se strachem. Nejdříve je to strach lékařů, který se pomalu s rostoucím břichem a blížícím se porodem plíží a zarývá po kůži. Odolávám, co to jde. Najdu si porodní asistentku, úžasnou ženu, která říká, jak věci jsou, kde jsou rizika, kde naopak je zbytečné haló ze stran lékařů a strach jako by nebyl. Tak se domluvím, že teda kompromis, porod v malé porodnici s vlastní asistentkou, bez dalších lidí.

ALE stejně chci RODIT DOMA!

A tu Vám jeden primář od začátku říká, že hodnoty vašeho cukru jsou téměř hraniční se zdravým člověkem, ale stejně do zprávy napíše, že rodit pouze v porodnici s neonatologem, kvůli riziku. Proč? Vždyť jsem skoro zdravá, ne?!

Miminko se chystá skoro měsíc předem. Tu to pobolívá, tu tlačí, nevím, zda vůbec můžu na vycházku, aby nevyskočilo ven. Do toho přibyl streptokok a další tlačení lékařů, že budou u porodu antibiotika, že jinak to nejde. Jenže já antibiotika nechci. Mluvím s miminkem, že má čas a ať ještě počká.

Odmítám „poslední“ vyšetření, pač proč do mě šťourat a zjišťovat, jestli už rodím, to poznám sama, ne? A už jsem na černé listině. Gynekoložka mne předává do péče porodnice. A tak chodím k porodní asistentce a je klid. Jenže zdaleka ne tak velký… strach se totiž rozlézá do každé buňky a najednou je ho tolik, že nevím co s ním. To jako můžu s mou DIAGNÓZOU umřít? A miminko taky? Skutečně je to tak vážné? Vždyť mám přece vynikající kompenzaci.

A tak sbírám odvahu. Když ji seberu, vím, že všechno bude v pořádku. Vím to. Cítím to. Jenže miminko se rozhodlo počkat, uběhl termín porodu a ono ne a ne ven. Tohle jsem nečekala. A zase je nutné pracovat s vlastním strachem a pochybami. Jedu tedy do porodnice na kontrolu, zda jsou průtoky miminka v pořádku. A hle, oni mne tam nechtějí a nenechají rodit, šup se mnou do fakultní porodnice, protože já mám přece DIAGNÓZU a oni se o miminko nezvládnou postarat, když s ním bude zle.

Já snad nakonec budu RODIT DOMA!!! (Ale vždyť s mou DIAGNÓZOU to snad ani nejde.)

Takže po termínu, s odvahou a odhodláním, že vyvolávat nic nebudeme, jdu do fakultky. Spousta lidí mne ujišťuje, že tam byl porod v pohodě, že byli fajn, že respektují porodní plán. Ano, jsou určitě hrozně fajn, když nemáte DIAGNÓZU a děláte vše, jak chtějí oni. Takže jsme viděli káravé obličeje, že jako jdeme na registraci po termínu? A to jako nechci vyšetřit? Přece musí zjistit, jestli už budu rodit?! Ultrazvuk ukazuje vše v pořádku, miminko není nijak veliké, nic nenasvědčuje komplikacím. Lékařka mne začne informovat o tom, kdy ten porod vyvoláme a my s mužem říkáme NE.

Začíná litý boj lékařů. Nepadne ani jeden dotaz, jak se cítím. Jsem totiž položka s DIAGNÓZOU, ne žena nervózní z porodu, se kterou je potřeba zacházet citlivě a která se fyzicky cítí naprosto v pořádku. Naše argumenty, že miminko není veliké, že je vše v pořádku, že první dcerka se narodila naprosto zdravá, jsou ignorovány. Lékařka začíná ohranou písničku o tom, že miminka bývají veliká (ačkoli teď na ultrazvuku viděla, že mimi není), že jim hrozí dislokace ramínek (neznám latinský termín a možná to česky říkám špatně, ale v podstatě něco takového a když se zeptám, jaké jsou statistiky, lékařka neví a začne mlžit, nakonec z ní vypadne, že to se děje i u zdravých žen), že mají jinou konstituci než děti zdravých žen, že může dojít k život ohrožujícím komplikacím u mne i u miminka. Jenže to může dojít i u zdravých žen přece. Ovšem ty nemají DIAGNÓZU. Nikdo je nestraší.

Odcházíme po třech hodinách, vyčerpaní, ale spokojení, že jsme to ustáli. A já s pocitem smutku.

Proč nemám dost odvahy RODIT DOMA?  

A tu se ve mně objevuje obrovská síla, že to co dělám je správně, že je dobře ustát tlak lékařů, že miminko je v pořádku a já mu musím dopřát přijít na svět, až to bude cítit.

Za dva dny kontrola zase. Odehrává se to samé, tentokrát muž není v ordinaci a lékařka přitvrzuje v tom, jak ohrožuji sebe i miminko a jak dlouho chceme jako čekat. Je vidět, že jejich praktiky v opakování a strašení mají účinek, že když tam máte muže, chovají se s větším respektem, než když tam jste sama a tak znovu píše do zprávy, co všechno odmítám, jaká jsou rizika. Nepadne žádné slovo o tom, co všechno je v pořádku a jak se sama cítím. Podepisuji další reverz na indukci. Za dva dny máme přijít zase.  

Mezitím kontaktuji ženu, která má stejnou DIAGNÓZU a rodila své tři děti doma, které rovněž přenášela až 14 dní. Bohužel se nám zatím nedaří se spojit a promluvit si. Dostávám číslo na porodní asistentku, která má smlouvu s fakultní nemocnicí a domlouváme se, že když pojedu rodit, zavolá do porodnice a aspoň mi domluví některou z kolegyň, která je vstřícná (protože interní informace je, že ne všechny jsou). Stejně se mnou pojede i má porodní asistentka, akorát ve fakultní nemocnici nemá v podstatě žádná práva porod vést.

Když se nakonec rozhodneme, že z důvodu nepřiměřeného nátlaku další kontrolu porodnice vynecháme, přichází dost silné poslíčky. Zvládáme jet ještě na bazén, kde muž s dcerkou plavou a já relaxuji v kavárně. Domlouvám se sms, že si večer zavolám s ženou se stejnou DIAGNÓZOU, co rodila doma. Po návratu domů se poslíčky vracejí a zintenzivňují. Hovor už neproběhne, protože začínám rodit. Volám své PA. Čekáme na pravidelnější kontrakce. Kolem půlnoci jsou už dost intenzivní, volám znovu PA, porod se rozjíždí. Pa se ptá, zda má přijet.

Poslední šance se rozhodnout, že budu RODIT DOMA.

Říkám, že pojedeme. Vyrážíme o půlnoci, nejprve se potkáváme s PA, ta mne prohlídne a pak se přesouváme do porodnice. Nejprve natočit monitor. Kontrakce se zintenzivňují, chci jít na pokoj, ale něco jim nesedí, takže jsem na monitoru napojená déle.  Pak znovu odmítám vyšetření, vždyť je přece už jasné, že rodím!!!! Kontrakce jsou stále intenzivnější, stojím na chodbě a lékařka něco dělá v ordinaci u počítače (nejspíš čte mou DIAGNÓZU). Nakonec, po naléhání mé asistentky mne vedou na porodní sál.

Tam o mne má asistentka pečuje a jsem vděčná, že tam se mnou je jen ona. Přicházejí různě, asistentka z porodnice a lékařka, a mluví na mne. Když jsem předem žádala o všechny papíry, informovaný souhlas apod. abych si je v klidu pročetla a podepsala, než budu rodit, řekli mi, že to nedělají. Teď jsem plně ponořena do porodu a obě je nevnímám a ani nechci. Rodím a jsem s miminkem. Můj drahý muž je na tohle připraven a obě informuje, že je vůbec nevnímám. Všechny papíry pročte za mne, jen mi občas mezi kontrakcemi dá do ruky prupisku a já podepisuji. Lékařka přichází, že mi dá kapačku s antibiotiky, protože jsem pozitivní na streptokoka. Musí ji být dle intenzity kontrakcí jasné, že 4h lhůtu, která musí uplynout, aby antibiotika zabraly a ochránily dítě od infekce, stejně nestihneme. Já ODMÍTÁM.

Je to frmol. Jaký klid bych prožívala, kdybych RODILA DOMA.

Kontrakce jsou už tak silné, že přichází lékařka, vyšetří mne, zda jsem dost otevřená.Jsem a s úlevou tlačím. U mne stojí má porodní asistentka, která přesně ví, co kdy říct, aby mne podpořila. Když chci na poslední chvíli měnit polohu, jediná se mne zeptá jak. Funguje mezi námi důvěra a cítím velkou podporu, že tam se mnou je. Bohužel porod nevede ona. Lékařka tohle ignoruje a je mi jasné, že teď už nic měnit nebudu, tak tlačím. Naopak já zase ignoruji lékařčiny rady o tom, ať tlačím bez křiku. Napadá mne, jestli ona sama někdy rodila a ví, co říká. Miminko se rodí po 1h a 45min.

Bylo to rychlé a intenzivní, ale POROD SPONTÁNNÍ, PŘIROZENÝ A BEZ KOMPLIKACÍ a narodilo se nám NAPROSTO ZDRAVÉ MIMINKO! 

Když se dostanu po třech dnech domů, konečně si děláme doma intimní atmosféru a žijeme v tichu. Ze mne odchází těžká energie, která mne celou dobu v porodnici držela. A já přemítám nad porodem a říkám si

Já klidně mohla RODIT DOMA! Moje PA souhlasí, že doma by to bylo víc v klidu.

Opláču to. Několikrát.

Nakonec však vím, že je to zkušenost, ve které je obrovská síla. Protože mne učí, kolik odvahy v člověku může být. Kolik síly ve mně je. Že jsem odolávala hodně velkému tlaku ze strany lékařů a a pracovala se strachem, jejich i svým. Děťátko nakonec ví, že má naši podporu, že si budu stát za tím, co cítím, že je správné. Učí mne to, jak důležité je nejen něco chtít, ale nakonec to i udělat, když člověk ví, že je to správné. Navzdory tlaku okolí, které tvrdí opak. Tahle zkušenost mi dává sílu žit svůj život. A pokud se ještě naskytne příležitost a nebudou komplikace,

BUDU RODIT DOMA.