Dobrovolná skromnost

Jsou dny, kdy se mísí protichůdné pocity a myšlenky, prolínají jeden druhým, splývají v jedno. Plyne to dál a z jednoho celku se opět vynořují protichůdné pocity a myšlenky, střídají se, proplétají a plynou, než znovu splynou v jedno. A když ten pocit jednoho celku přijde, je čas s tím být a užívat si to.

Někdy ke splynutí stačí věta v knize, pohled na strom, nebo taky článek na internetu.

Třeba tento o dobrovolné skromnosti.

Člověk se nachází ve finančním nedostatku, ale s bonusem toho, že tráví více času v přítomnosti muže a se dvěma dny navíc s milovaným děckem. Dny společného času, smíchu i pláče, volnosti, spontánnosti … čas k nezaplacení. Doslova.

Jenže tlak okolí je neúprosný a nepochopení, které na člověka skáče ze všech stran, přikrčuje se a vybafne od některých nejbližších, občas přemůže i silné jedince. A přijde stud, že právě tohle je můj hrad, přijde nejistota, pochybnost, která roste, tělo tuhne, myšlenky sviští a člověk se veze.

Ale!

Tu je mu přáno číst si o tom, že jsou na světě osoby, kterým dobrovolná skromnost dává smysl. Že tam někde existují lidé bez hypotéky (a současně bez velkého bytu či domu), kterým dává větší smysl „sklízet batáty, než pracovat celý den v práci,” která je odděluje od rodiny a kterou třeba ani nemají rádi. Tu se člověk znovu ubezpečí, že přání „zkoumat, lozit po stromech, […], být užitečný, růst duchovně a emočně, být trpělivější a klidnější, být vnitřně klidný, milovat, smát se, dávat, žít“ je úplně normální. Že s takovým přáním žijí a nakonec si ho i naplňují lidé v různých koutech světa. A to i bez vlastnění věcí a peněz, nebo spíš právě proto.

Tělo se uvolní, myšlenky zpomalí. Klid a mír. Člověk si připomene, že všechno je nakonec jedno. A že právě tam je doma a vždycky byl. 

Vice o dobrovolné skromnosti třeba tu

http://www.littleecofootprints.com/2012/03/learning-to-live-better-with-less-fair-share-festival-workshop.html

Canadian Landscape / Kanadská krajina

Dcerka je už deset dní nemocná. Než se spolu zavřeme na další týden doma, zašla jsem do papírnictví pro velké balení zelené plastelíny s úmyslem vytvořit ostrov. Nakonec se z ostrovu vyklubla velká zábava - prostředí skalistých hor.

Několik let schovávané kusy filcu nám krásně posloužily k vytovření lesního podrostu a louky, stromky z modelové železnice doplněné o naši výrobu stromků z tvrdých papírů a vytovření samotných ostrovů byla obrovská zábava, kterou jsme zaplnily celé dopoledne. Odpoledne se vytáhla lesní zvířátka a nasbírané přírodniny, aby měla zvířátka co jíst. Nasbírané kameny nám zase poskytly skalnaté podloží, po kterém děti, Mařenka, Jeníček a Jůlinka, zvesela lozí. Inspiraci, jak vlastně taková jezerní zalesněná krajina vypadá, jsme sbíraly z knihy s footgrafiemi Britské Kolumbie a také kdysi darovaného cestopisu Leoše Šimánka Na kanadském severu.

Další den jsme už jen vylepšovaly. Děti se chodily koupat na ostrůvky, dcerka jim ze staré záclony nastříhala ručníky, Jeníček chodil lovit ryby (lososy) a aby byly kde opékat, musely jsme rozdělat i oheň. Ohništěm se stal svícen, který dcerka vyráběla ve školce a čajová svíčka. Protože dětem bylo zima, uháčkovala jsem jim čepice a Jůlince nakonec i spacák (myslím, že Jeníček s Mařenkou ho budou chtít brzy taky...). Autentičnost pak ještě pomohl dokreslit i zvukový záznam lesa, který nám ke hraní pustil muž, třeba tento, nebo noční verze se zvuky ohně a cvrčků zde.

No a teď začínají ta pravá kempovaci dobrodružství. Děti chodí na jahody a borůvky a dávají pozor, aby nepotkaly medvědy. Jednou jim sice medvěd odnesl ze stanu plyšáka, to Mařenka moc plakal, ale pak ho šly děti stopovat. Vzaly si příručku se stopy zvířat a sledovaly, jak medvěd zanechal v bahně (plastelíně) stopy. Nakonec si plyšáka donesly ve zdraví zpátky do kepmu. Pak si ulovila jednoho plyšáka i velryba ("já vím, že to je plejtvák obrovský, mami, ale budeme ji říkat velryba. A taky vím, že žije v moři"), která nakonec žije v našem jezeře. Bobr si dnes postavil hráz a přitom porazil na jednom ostrově strom, a nakonec měli v národním parku cvičení i záchranáři, kteří kvůli požádru děti z kempu evakuovali.

Milé děti / Beloved children

"Pozorně poslouchejte vše, co vám děti chtějí sdělit. Za všech okolností. Když nebudete pozorně poslouchat maličkosti, které s vámi sdílí, když jsou malí, nepodělí se pak o ty velké věci, až budou velcí. V očích dětí se totiž jedná vždy o velkou věc."  ― Catherine M. Wallace

"Listen earnestly to anything your children want to tell you, no matter what. If you don't listen eagerly to the little stuff when they are little, they won't tell you the big stuff when they are big, because to them all of it has always been big stuff.” ― Catherine M. Wallace

Kuličková dráha

Inspirovaná jakýmsi obrázkem kdesi na internetu, vyrobily jsme kuličkovou dráhu. Zapeklité bylo připevnění, protože nechtělo držet ve zdi, tak jsme to přelepily páskou sakum prásk a je z toho rovnou i umělecké dílo. A ta jiskra v očích! A volání: "Kiki, kiki" (rozuměj "ještě").

Borůvková

"Mami, borůvky, pudem?"

Modrá pusa.
Modré ruce.
"Z konvičky můžu? Trošičku..."
 "Tady jé."
Modré ruce.
Modré kalhoty.
"Konvička domů, keřik do pusy..."
"Cííílkůůůů... Cílek kamarád."
Modré tričko.
"Mami, nebaví."