Jarda Dusek a Naomi Aldort o výchově dětí

 "Dítě je jako vítr. Je to přírodní úkaz." Naomi Aldort

Pro inspiraci, klid, potěšení, jak to kdo máte... příjemný zížitek.

Tvorba

Maluška miluje kreslení, lepení, razítkování, malování a vše co je spojeno s tvorbou výtvarnou. Tvoří povětšinou na zemi na formátu A1, jelikož cokoli menšího je moc malé. Po pomalované zdi a centropenem pomalované skříni myslím už pochopila, že oceňuejme tvorbu na papíru nikoli jinde po bytě. Mamka nebo taťka mají občas přispět a to obyčejně kočkou, ta musí být všude. A ne jedna... Výsledek vidíte níže.... 

Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom Malušce nezačali kreslit konkrétní obrázky. Když ji totiž nechám tvořit úplně samotnou a jen ji pozoruji jak je do tvroby ponořená, vznikají nádherná díla. Je úžasné pozorovat, co se v té dětské hlavě stvoří za nápady. Posledně si Maluška nalepila nastříhané kousky papíru (s mou pomocí... nechala jsem si ukazovat, kam to lepit). A pak si vzala pastelku a na každý polepený papírek načmrkala pár čárek... vypadalo to fakt dobře (a to neříkám proto, že Maluška je náš potomek). Jenže pak si začala říkat: "Mama, taky, kočička." A po veškeré abstrakci byl konec. Kdybychom ji k těm našim konkrétním obrázkům nedovedli my, byl by to nejspíš někdo jiný. Takže to mé přání vidět dítko výtvarně tvořit bez našich zásahů je asi tak trochu utopie. Kdybyste ale někdo věděl o nějakém takovém pokusu, budu ráda, když mi dáte vědět. 

 

(Montessori) Lesní školky a školy a MY

Obešly jsme celkem čtyři - Žebětín, Kohoutovice, Tišnov a Netopýrka v Komíně.  Naštívily jsme první dvě, ale pořád to nebylo ono. Třetí, v Tišnově jsme šly prozkoumat i proto, že zakladatelkou je paní Karolína Krátká, která je průkopnicí LMŠ v ČR. Prostředí této školky je krásné a líbí se mi přesahy aktivit, např. zorganizování Dne stromů v prostředí LMŠ, na který jsme přijely i my. Velice mne potěšilo zapojení osob všech generací. Byli tam důchodci, rodiče nejen malých, ale i odrostlých dětí (a všech bylo dle mého názoru hodně). Líbí se mi, jak je to přirozené. Staří s mladýma a malýma. Malé děti se učí být v prostředí se starými lidmi, jak to kdysi bylo běžné, když rodiny žily pohromadě a současně důchodci se necítí odstrčeni v naší společnosti, kde se pro ně zdá být málo místa. Také jsem si tam připadala jako doma i proto, že jsem se cítila pochopená v tom co dělám a to i generací našich rodičů. Bylo povzbuzující vidět, kolik důchodců tráví čas v přírodě ve svém okolí a že se jim myšlenka lesních mateřskcýh škol zamlouvá a podporují ji. A to nemluvím o tom, jak jim chutnala polenta, tvořená dětmi, dýňový koláč a vegeatriánské pomazánky z produkce jedné místní mladé dámy, která zásobuje školku obědy a svačinami.
 
Co to vlastně lesní mateřská škola (LMŠ) je?

 "Základním rysem LMŠ je, že většina programu probíhá "venku za každého počasí" v prostředí přírody." Dětem je důvěřováno a učí se přímou zkušeností, která je v klasické MŠ omezena (např. příprava oběda). Ve stručnosti viz přehled níže (citovaný z praktického manuálu "Ekoškolky a lesní mateřské školky" vyadným Ministerstvem životního porstředí. Autorkou je Tereza Vošahlíková a kol. a stáhnout se dá zde.)

• Celoroční pobyt venku za každého počasí
• Není špatné počasí, pouze špatné oblečení
• Zázemí má charakter příležitostní využívaného vyhřívatelného přístřeší (jurta, teepee, maringotka, zahradní chatka,...)
• Základní prostředí výchovy je zpravidla v lese či na louce
• Třídu tvoří optimálně 15 dětí a nejméně 2 dospělí
• Základem pro pobyt s dětmi venku je vzájemná důvěra
• Dobrá kounikace s komunitou a rodiči je zásadní
• Východiskem pro vzdělávací program je situace, spontánní hra a přímá zkušenost dětí
• LMŠ rozvíjí děti všestranně v souladu s platným kurikulem pro předškolní vzdělávání

Proč je z mého pohledu dobrá?

Nejen, že se děti učí trávit čas v přírodě za každého počasí a budují si tak vztah k přírodě na celý život, současně však  "pobyt v přírodě ... určitým způsobem napomáhá komplexnímu rozvoji dovedností a osobnosti dítěte." Je nám sympatická i tím, že pedagogický sbor má ve většině případů respketující přístup k dětěm a má dobře a aktuálně propracované výukové listy. Pedagogové jsou aktivními průvodci dětí, jdou jim svým chováním a činny příkladem, oproti klasické MŠ, kde se často (záměrně nezobecňuji a nepoužívám slovo "vždy") setkáváme s autoritářským chováním pedagogů, které děti rozlišují maximálně na "hodné" a "zlobivé" (děti/dospělí nejsou přirozeně ani jedno; mluvím zde z vlastní zkušenosti a zkušenosti mnoha maminek, se kterými jsem mluvila). Mimoto bylo výzkumy potvrzeno, že "děti nejsou častěji nemocné než před umístěním do lesní MŠ, u některých dokonce klesla nemocnost infekčními nemocemi." Pokud se týká motoriky a rozvoje, "děti z LMŠ profitují z častého kontaktu s přírodou v rozvoji hrubé motoriky a kreativity" a "ve sledování kreativity vykázaly [ve výzkumu] děti z LMŠ nadprůměrný pokrok" a větší nápaditost než děti z klasické MŠ. Děti tráví i čas vevnitř, nejen proto, že "pobyt v interiéru má pro rozvoj dítěte rovněž svůj význam," ale proto, že děti to prostě taky chtěji.

Jak to máme my
Nevím, zda Maluš bude chodit do nějaké LMŠ. Dáváme ji příležitost seznámit se s tímto prostředím a bude spolurozhodovat (ať už verbálně nebo neverbálně) o tom, kam bude chodit, až na to přijde čas. Velkou roli budou hrát i finance. Několik Montessori školek, které v Brně máme, je výborných, jak po stránce pedagogické, tak po stránce umístění, vybavení atp. Cenově jsou však pro nás nepřístupné. Takže LMŠ je alternativnou. Potěšilo mne, že se nám podařilo najít LMŠ s Montessori přístupem a tak tam nyní docházíme více či méně pravidelně jednou za týden.

Náš den v LMŠ Netopýrek
Ráno dorážíme mezi 8 a9h. Malu cesotu zkoumá, co je nového (např. hovínko na chodníku. Tipuji to na lišku, ty totiž rády takto značkují teritorium. Malu má nyní období fascinace hovínky... pejsi kakají, mamka kaká, taťka kaká, kočičky kakají do písku, prostě je to obrovský objev, že kakají i jiní...)

Po přezutí zpanu plynová kamna a rozdělám oheň v kamnech v kuchyni. Maluš mi pomáhá nanosit dřevo nebo přiložit. Ví, že máme pravidlo, že děti na kamna nesahají, a pokud chtějí pomáhat s přikládáním, tak jen za asistence dospělého. Pak si Mlauš vytáhne pomůcky dle své volby, kreslí, čteme atp. zatímco přicházejí další rodiče s dětmi.

 Kdo chce, je venku, kde je pískoviště, houpačky a nářadí (kladívko a hřebíky na zatloukání, pylník, svěrák, atp.).

Ostatní pomáhají s přípravou oběda nebo pracují s pomůckami. Když mají chuť, tak si zazpíváme a zatančíme. Kolem poledne společně obědváme.

 Po obědě si každý umyje nádobí a to včetně dětí (za asistence rodičů) a pak dle přání se odchází nebo se děti uloží k spánku a rodiče mají čas si chvilku odpočinout a sdílet zkušenosti. Odpoledne si děti mohou ještě chvilku pohrát s pomůckami. Nakonec se rozloučíme s Netopýrkem, zkontrolujeme, zda je vše na svém místě a v pořádku. Odcházíme s dobrou náladou a těšíme se, že bude zase pátek a zase budeme moct přijít.

Období domečků / Time of Little Shelters

English in italics below.

Maluška má už asi měsíc obdobů domečků. Schovává se, kde může a my ji s velikým potešením hledáme.

"Táto, kde je ta holka? Teď tady byla a už tady není?!"
"No, já ti nevím. Viděl jsem ji tu teď stát, mámo. Není pod stolem?"
Zpoza závěsu trčí dvě malé bosé nožky a ozývá se chichotání.

A tak to pokračuje třeba osmkrát za sebou. Prostě veselo!

It's time of Maluska's little shleters. She finds one whenever she can and wherever she can. Behind a curtain, in a cupboard, under the table, etc... David and I look for her with great enjoyment.

"Dad, where's the girl? She was here a minut ago and now she's gone?!"
"Hmm, have no idea. I saw her right here standing. She's under the table, isn't she?"
Two little feet are sticking out of a curtain and we can hear giggling from behind it.

This goes on and on for at least eight times. Simply fun!


Foto stan s medvedy /  Tent for product photography with teddy bears

 

 
Karimatka / a mat turned into a shelter

 
Nené nic lepšího než karton / nothing's better than cardboard

Co je to?

Představte si, že Vám někdo ukáže knihu plnou obrázků s brouky nebo jídlem, čímkoli, co právě Vás zajímá. Jenže vy znáte tak možná jednu dvě z těch věcí.  Dotyčný vidí, jak Vás to zaujalo a spustí: "Co je to?", "Co vidíš na obrázku?" V se tváříte rozpačitě, protože nevíte a tak začně odpovídat za Vás. "To je střevlík / naan (chleba). "A co je tohle?" Mlčíte. "To je přece roháč / topinambur (zelenina)." Začínáte si připadat trochu zmateně a možná i dost hloupě. Takže Vás to přestane bavit. A teď si představte, že si prohlížíte knížku s ročním, dvouletým, čtyřletým dítětem a kladete ji/mu úplně stejné otázky....

Dnes jsem v čekárně u lékaře slyšela maminku, jak takto komunikuje se svými dvojčátky. Velice často jsem slyšela u dětí zaryté mlčení, protože prostě nevěděly, co mají odpovědět. Nejen, že se teprve učí poznávat svět okolo a pojmenovávat předměty a otázky typu "Co je to?" jsou pro ně prostě matoucí. Navíc ty děti měly ilustrovanou knížku, ve které zjevně nebyly schopny rozeznat o jaké zvířátko se jedná. Takže když už mamince odpověděly "zajíc", maminka je setřela: "To je přece veverka."

Děti svět okolo nás zajímá a velice rády se učí a prohlížejí si knížky. A milují příběhy ze života. Když si Maluškou čteme knihu... teď má oblíbený obrázkový slovník pro děti a knížku o malém děvčátku...sedíme nad knížkou a já ji popisuji, co vídíme na obrázku, jak se narodí miminko, co má za hračky, jak se houpe, jak se koupe a Maluška sedí a poslouchá. Ve většině případů je schopná svůj život k životu děťátka na obrázku přirovnat a tak u koupání ukazuje směrem ke koupelně, znakuje koupání a říká: "čachty čachty," když vidí na obrázku kočičku zamňouká atp. Jelikož Maluška už spoustu věcí pozná a baví ji to ukazovat, namísto otázky: "Co je to?" klademe srozumitelnější: "Ukaž mi prosím tě kočku." případně "Kde je na obrázku pes?" Když neví, co mám na mysli, obrátí se na mne s tázavým pohledem a já ji to ukážu.

O kladení otázek je článek například zde. Jde sice o vztah učitel žák (a tedy i starší dítě), ale platí to i pro (pra)rodiče a děti a o to víc u malých dětí do tří let. V jednom průzkumu vypozorovali následující :"Čím více byly děti tázány, tím méně iniciativy uplatňovaly ve svých odpovědích. Většina otázek zaznamenaných v této studii byla svou povahou uzavřená, například: „Jakou má barvu?“ „Jak se to jmenuje?“ „Odkud to je?“ Jedním z poučení z tohoto výzkumu je, že bychom se měli ptát méně a lépe."

Zmínila jsem, že děti zajímají příběhy. Ano, jsou velice poutavé a osvědčily se nám, jako nejlepší zdroj pro uklidnění unavené a unuděné Amálky při dlouhé jízdě autem a v zácpě. Začala jsem ji vyprávět o jejích denních činnostech, jak vstane, obuje si papučky, jde si umýt zuby, atp..občas jsem to proložila písničkou, kterou si zpíváme nebo si zpívá ve školičce a Amálka seděla, pozorně poslouchala a dokonce se i sama zapojila do zpívání písničky, ukazovala, kam se obouvají papučky atp. Zdá se mi, že podobné příběhy založené na činnostech, zvířátkách a prostředí, které děti znají a obkolupjí je, jsou pro ně mnohem zábavnější. Děti si tím opakují již poznané, osvojují si to, co ještě nemají úplně zafixováno a stávají se tak o krok samostatnějšími.

Pro shrnutí:
Otázek klademe minimálně naopak POPISUJEME (a to platí nejen při čtení, ale i v běžném životě).
Když už klademe otázky, přemýšlíme jaké.
Knihy pečlivě vybíráme - na fotografiích děti poznávají skutečná zvířátka a věci, je to tedy pro ně snazší. Kvalitní ilustrace zase mohou formovat dětský cit pro estetično.
Amálka si vybírá sama, kterou knihu čteme. My však volíme, z čeho dostává na výběr. (O tom více asi jindy).