Představte si, že Vám někdo ukáže knihu plnou obrázků s brouky nebo jídlem, čímkoli, co právě Vás zajímá. Jenže vy znáte tak možná jednu dvě z těch věcí. Dotyčný vidí, jak Vás to zaujalo a spustí: "Co je to?", "Co vidíš na obrázku?" V se tváříte rozpačitě, protože nevíte a tak začně odpovídat za Vás. "To je střevlík / naan (chleba). "A co je tohle?" Mlčíte. "To je přece roháč / topinambur (zelenina)." Začínáte si připadat trochu zmateně a možná i dost hloupě. Takže Vás to přestane bavit. A teď si představte, že si prohlížíte knížku s ročním, dvouletým, čtyřletým dítětem a kladete ji/mu úplně stejné otázky....
Dnes jsem v čekárně u lékaře slyšela maminku, jak takto komunikuje se svými dvojčátky. Velice často jsem slyšela u dětí zaryté mlčení, protože prostě nevěděly, co mají odpovědět. Nejen, že se teprve učí poznávat svět okolo a pojmenovávat předměty a otázky typu "Co je to?" jsou pro ně prostě matoucí. Navíc ty děti měly ilustrovanou knížku, ve které zjevně nebyly schopny rozeznat o jaké zvířátko se jedná. Takže když už mamince odpověděly "zajíc", maminka je setřela: "To je přece veverka."
Děti svět okolo nás zajímá a velice rády se učí a prohlížejí si knížky. A milují příběhy ze života. Když si Maluškou čteme knihu... teď má oblíbený obrázkový slovník pro děti a knížku o malém děvčátku...sedíme nad knížkou a já ji popisuji, co vídíme na obrázku, jak se narodí miminko, co má za hračky, jak se houpe, jak se koupe a Maluška sedí a poslouchá. Ve většině případů je schopná svůj život k životu děťátka na obrázku přirovnat a tak u koupání ukazuje směrem ke koupelně, znakuje koupání a říká: "čachty čachty," když vidí na obrázku kočičku zamňouká atp. Jelikož Maluška už spoustu věcí pozná a baví ji to ukazovat, namísto otázky: "Co je to?" klademe srozumitelnější: "Ukaž mi prosím tě kočku." případně "Kde je na obrázku pes?" Když neví, co mám na mysli, obrátí se na mne s tázavým pohledem a já ji to ukážu.
O kladení otázek je článek například
zde. Jde sice o vztah učitel žák (a tedy i starší dítě), ale platí to i pro (pra)rodiče a děti a o to víc u malých dětí do tří let. V jednom průzkumu vypozorovali následující :"Čím více byly děti tázány, tím méně iniciativy uplatňovaly ve svých
odpovědích. Většina otázek zaznamenaných v této studii byla svou povahou
uzavřená, například: „Jakou má barvu?“ „Jak se to jmenuje?“ „Odkud to
je?“ Jedním z poučení z tohoto výzkumu je, že bychom se měli
ptát méně a lépe."
Zmínila jsem, že děti zajímají příběhy. Ano, jsou velice poutavé a osvědčily se nám, jako nejlepší zdroj pro uklidnění unavené a unuděné Amálky při dlouhé jízdě autem a v zácpě. Začala jsem ji vyprávět o jejích denních činnostech, jak vstane, obuje si papučky, jde si umýt zuby, atp..občas jsem to proložila písničkou, kterou si zpíváme nebo si zpívá ve školičce a Amálka seděla, pozorně poslouchala a dokonce se i sama zapojila do zpívání písničky, ukazovala, kam se obouvají papučky atp. Zdá se mi, že podobné příběhy založené na činnostech, zvířátkách a prostředí, které děti znají a obkolupjí je, jsou pro ně mnohem zábavnější. Děti si tím opakují již poznané, osvojují si to, co ještě nemají úplně zafixováno a stávají se tak o krok samostatnějšími.
Pro shrnutí:
Otázek klademe minimálně naopak POPISUJEME (a to platí nejen při čtení, ale i v běžném životě).
Když už klademe otázky, přemýšlíme jaké.
Knihy pečlivě vybíráme - na fotografiích děti poznávají skutečná zvířátka a věci, je to tedy pro ně snazší. Kvalitní ilustrace zase mohou formovat dětský cit pro estetično.
Amálka si vybírá sama, kterou knihu čteme. My však volíme, z čeho dostává na výběr. (O tom více asi jindy).