Má "cementová" zahrada

Tak zběsile jsem se těšila na práci a budování své zahrady, až mne musela vyšší moc zbrzdit. Také bylo potřeba potlačit romantizujícího snílka, který ve mně dříme a často do všeho mluví. Tomu jsem nakonec pomohla i sama nafocením stávajícího stavu zahrady. Viz fota u článku a text níže.

V době, kdy farmáři rozvážejí své první produkty tohoto roku, ředkvičky, salát, bylinky, atp., leží zahrada ladem a skladem. Abych byla přesnější, žije si naprosto svobodně svým životem. A to z několika důvodů. Jedním z nich je malé semínko, které jsme zaseli s Davidem, jež se po 9-ti měsících přezimování a příprav na jaro každou chvíli vyklube z mého břicha. V odborné literatuře o přirozeném porodu doporučují při porodních bolestech myslet na rostlinku, která se protlačuje hlínou, aby se vyklubala na denní světlo. Jak příznačné. Takže Amálka a můj požehnaný stav je jeden z důvodů ponechání zahrady svému osudu.

Dalším, méně veselým, i když v mnoha ohledech také přínosným důvedem, proč jsem nebyla aktivním zahradníkem a musela jsem odložit své plány trávit čas rýpaním v hlíně, založením kompostu, a podobými činnostmi, je, že posledních pár měsíců jsem strávila rekultivací vlastního těla, které propadlo kontaminaci... a tím nemyslím to dítě, ale jiné okolnosti.

V neposlední řadě, a asi hlavní brzdou mého zahradničení je, že v domě zatím nebydlíme a ještě chvíli nebudeme. Ačkoli jsme věděli, že bude potřeba udělat několik renovací, netušili jsme, že se bude muset dělat, byť v etapách, téměř celá rekonstrukce domu. Těžko se pak buduje, pracuje a stará o zahradu u domku, kam se člověk dostane jen na víkend nebo, jak je to v mém případě, jednou za čas. A hlavně priorita investování energie se přesunuje na dům. 

Proto se nyní věnuji zahradě alespoň virtuálně. Zahrada by se dala rozdělit na tři části. První část tvoří prudký kopec, který byl uměle vytvořen předchozími majiteli (viz první dvě fotografie výše). Původně tam stála skála. Jak jsem se dočetla se stránek České geologické služby, podloží našeho domu a zahrady tvoří jílovec, prachovec a pískovec z odbobí permu. Jak to asi původně vypadalo se dá zjisti při pohledu k sousedům, kteří do přirozeného stavu nezasahovali. Dřívější majitelé, které nemohu nazvajit jinak než „kutily“ a velké fanoušky betonu a betonování, se rozhodli, že si nechaji navézt tatrovky hlíny, skálu zasypou a postaví si betonové terasy. Já tedy z toho budu těžit. Terasy jsou otočeny na jih, takže doufám, že se mi na nich povede vypěstovat spoustu zeleniny, a že budou oplývat teplomilnými květinami a keři.

 Druhá část zahrady je již jen lehce svažitá. Ani ta však neunikla partě betonářů a proto zde lze nalézt spoustu různých zídek a chodníčků. V těchto místech je nasazeno několik stromů, jabloně, ořech a třešeň, dva keře rybízu, které vypadají už dost divoce a asi zde bývaly pěstovány i brambory. Na konci této části jsou další zídky, na které navazuje skalkovitý terén zarostlý keři (zatím se mi nepovedlo zjistit, o jaké keře se jedná) a tam náš pozemek končí. Pokud má člověk štěstí uslyší z těchto míst i bažantí tokání, kterým v měsíci březnu bažant láká samičku a později používá tento zvuk k vyhrazení svého teritoria. Tuto část vidím, jak klíčovou pro pěstování zeleniny a bylinek, které vyžaduje i trochu stínu.

Přestože v těchto místech zahrada končí, v zídce jsou udělány schůdky, na které navazuje úzký chodníček vedoucí do třetí části zahrady (viz poslední dvě fotografie). Ta byla po dohodě s městským úřadem majitely využíváná a já v tomto ohledu neočekávám žádné změny. Pozemek se bohužel zatím odkoupit nedá, ale věřím, že nám bude i nadále poskytnut k využívání. V této poslední části je opět několik stromů. Ráda bych z ni udělala menší sad, a vysadila tam luční kvítí. Tato část by měla zůstat co nejpřirozenější, protože ze dvou stran na ni navazuje již volný porost keřů a menších stromků, za kterým se pak už nachází pole. Přechod ze zahrady do volné přírody by měl zůstat co nejplynulejší.

Má představa je vytvořit na zahradě útulné místo nejen pro nás, lidské obyvatele, ale i pro další živočichy, kteří do přírody a zahrady neodmyslitelně patří. Těším se, že vedle bažantů se u nás zabydlí i ještěrky a třeba i užovky. Dnes jsem zahlédla pár běhlásků, ale doufám, že v budoucnu přibudou i další motýli a hmyzí druhy. Na to, abych zjistila, kolik druhů ptáků se v této lokalitě vyskytuje jsem na domě a v zahradě nestrávila ještě dost času. Nicméně ptáčkům plánuji poskytnout také příhodné podmínky pro život.

V tom, že jsem byla donucena se nevrhnout do zahradničení hned, nakonec vidím hlavně výhody, protože mám nyní možnost si prohlédnout, co kde roste, jak se zahrada chová, kde a jak moc svítí slunce a pomalu se se zahradou sžívat. Jedním z principů permakultury je „pozoruj a jednej“ a přesně ve fázi pozorování se nyní nacházím. Jistě, čeklá mne na zahradě spousta práce, jak je patrné i z fotografií. Ale s pomocí přírody a zahrady samotné a při následování permakulturních principů bude všechno mnohem snazší a zábavnější.

Winter time, time of reconsidering...

Almost a couple of years have passed since my last entry. Time necessary to pass for me to find my own garden. After all those months of wishful hope, we are in the process of purchasing a house with a garden. Garden, that's in quite a poor state and given the layout of it (a long steep terraced hill) a great challenge. On top of that, I am carrying a little soul, a seedling, that has chosen us as its parents. All being well, it will be born in the spring. What a beautiful season it has chosen to come to this Earth. Both these events are a source of great joy, but also of reconsidering...

Excitements Springing from Spring

Spring has honoured us with its arrival. How exciting! Today on our regular walk with Kuba, I've seen bushes sprouting buts with excitement, the blackbirds were singing their teritorial songs and all dogs were in love with each other, literally.

That's also why Kuba suffered an ugly bite in his ear and we ended up at a vet. Now I have to play to be a nurse and nurse him twice a day... ehm. If he had chosen for his sexual satisfaction a bitch rather than a dog five times bigger than him, he would not have his ear pierced... oh well, my little toublemaker.

This week starts my new experiemnt - ecogarden. At least I hope I will be given permission by David's mum to do as I like on a small piece of her garden. The quest starts on Thursday afternoon with purchasing a book by Jaroslav Svoboda on ecogardens and burying my nose between the pages on the train.

My Adoptive Garden

I remember times when I was forced to take a rake and rake the apple tree leaves in the fall in our garden which was the most hated activity ever in my early teens. But I also remember times when I used to spend all day long at my cousin’s garden with her and my sister until late in the night. It was usually in the summer when we stayed at my grandma’s for holidays. Throughout the summer we would satisfy our hunger during the day by picking whatever fruit was available from cherries through red currant, black currant, goose berries and apples and pears late in the summer and in the fall. Maybe the childhood and a grandchild’s affection to a grandmother and a grandfather have led to plant a seed of a need of a garden in me. Interestingly enough I have never build a good relationship with our or rather my parent’s garden. But to go further into this topic I would really digress from the gardens of my life. After several years I have again found a garden which I call an adoptive garden.


My adoptive garden lives its life in a different town and so every time we meet it always starts with the most welcoming stroll and greeting. Even before I greet my potentially future in law family, I have to greet the garden. When I arrive the dogs come running with a wagging tales, but the dog that deserves my attention the most is the neighbour’s dog. I will never comprehend why the family has bought the dog because they totally ignore him. He spends all days long in the garden alone and even when they come out of the house they do not respond to his happy face and look past him. At that moment the sadness in his eyes is so deep that I could drown myself in it. Whenever I arrive or walk in the garden we have a minute to ourselves. Then I continue to walk past the house. As I pass a corner of the house the whole garden opens in front of me and I can immediately tell what is new. One time, it is the cherries that acquire the purple colour of the blossom of Nonea pulla, other times the strawberries peek at me from behind the carpet of green leaves or the red currant no longer screws my face with verjouice. I make a round trip, walking past and under the cherry tree to the end of the garden where the hen house which is guarded by an old pear tree and a walnut tree is. If the fowls are outside I say hello to the girls and respectfully greet the self-important cock. Then I cross the patches and have a look how the vegetables are doing and slowly return stroking each of the apple trees on the way back to the house.



The garden does not only provide the most delicious vegetables, does not only make us happy when we run there bare feet in the summer and pick strawberries. It is more than that. It is a friend I look forward to whenever I travel there. It speaks to me. It speaks to me not in words but in smells and touches. Sometimes when the branches of the red current bush are bend under the weight of the fruit the beg me to pick the fruit and save them from breaking. Sometimes the rhubarbs catch my attention when the leaves are big enough to be collected. They remind me of how delicious they are on a cake and force me to hurriedly walk upstairs and bake a cake. When I have to leave, usually after a weekend I always say goodbye to the garden. When it is dark I simply stand close to the house and smell the fragrance of blossoms or the soil resting over the winter. When the garden feels satisfied with my visit, it even rustles its leaves in goodbye. If the neighbour’s dog is around I never forget to tell him what a good dog he is and assure him that I will come again soon.


My adoptive garden is resting these days. It seems to be asleep most of the time, but it deserves its rest. When I feel lonely I open a jar of red current jam or apricot jam and chase away my loneliness with the smell and taste of my adoptive garden.