Porozeno, doma aklimatizováno, zdánlivě je všechno jak má
být. Jenže ve vzduchu visí, nebo spíš na srdci leží, jedno docela velké ALE!
ALE vždyť já chtěla RODIT DOMA! Moc.
DIAGNÓZA je však svině. Operuje se strachem. Nejdříve je to
strach lékařů, který se pomalu s rostoucím břichem a blížícím se porodem
plíží a zarývá po kůži. Odolávám, co to jde. Najdu si porodní asistentku,
úžasnou ženu, která říká, jak věci jsou, kde jsou rizika, kde naopak je
zbytečné haló ze stran lékařů a strach jako by nebyl. Tak se domluvím, že teda
kompromis, porod v malé porodnici s vlastní asistentkou, bez dalších
lidí.
ALE stejně chci RODIT DOMA!
A tu Vám jeden primář od začátku říká, že hodnoty vašeho
cukru jsou téměř hraniční se zdravým člověkem, ale stejně do zprávy napíše, že
rodit pouze v porodnici s neonatologem, kvůli riziku. Proč? Vždyť
jsem skoro zdravá, ne?!
Miminko se chystá skoro měsíc předem. Tu to pobolívá, tu tlačí,
nevím, zda vůbec můžu na vycházku, aby nevyskočilo ven. Do toho přibyl
streptokok a další tlačení lékařů, že budou u porodu antibiotika, že jinak to
nejde. Jenže já antibiotika nechci. Mluvím s miminkem, že má čas a ať
ještě počká.
Odmítám „poslední“ vyšetření, pač proč do mě šťourat a
zjišťovat, jestli už rodím, to poznám sama, ne? A už jsem na černé listině.
Gynekoložka mne předává do péče porodnice. A tak chodím k porodní
asistentce a je klid. Jenže zdaleka ne tak velký… strach se totiž rozlézá do
každé buňky a najednou je ho tolik, že nevím co s ním. To jako můžu s mou
DIAGNÓZOU umřít? A miminko taky? Skutečně je to tak vážné? Vždyť mám přece
vynikající kompenzaci.
A tak sbírám odvahu. Když ji seberu, vím, že všechno bude
v pořádku. Vím to. Cítím to. Jenže miminko se rozhodlo počkat, uběhl
termín porodu a ono ne a ne ven. Tohle jsem nečekala. A zase je nutné pracovat
s vlastním strachem a pochybami. Jedu tedy do porodnice na kontrolu, zda
jsou průtoky miminka v pořádku. A hle, oni mne tam nechtějí a nenechají
rodit, šup se mnou do fakultní porodnice, protože já mám přece DIAGNÓZU a oni
se o miminko nezvládnou postarat, když s ním bude zle.
Já snad nakonec budu RODIT DOMA!!! (Ale vždyť s mou DIAGNÓZOU
to snad ani nejde.)
Takže po termínu, s odvahou a odhodláním, že vyvolávat
nic nebudeme, jdu do fakultky. Spousta lidí mne ujišťuje, že tam byl porod v pohodě,
že byli fajn, že respektují porodní plán. Ano, jsou určitě hrozně fajn, když
nemáte DIAGNÓZU a děláte vše, jak chtějí oni. Takže jsme viděli káravé
obličeje, že jako jdeme na registraci po termínu? A to jako nechci vyšetřit?
Přece musí zjistit, jestli už budu rodit?! Ultrazvuk ukazuje vše v pořádku,
miminko není nijak veliké, nic nenasvědčuje komplikacím. Lékařka mne začne
informovat o tom, kdy ten porod vyvoláme a my s mužem říkáme NE.
Začíná litý boj lékařů. Nepadne ani jeden dotaz, jak se
cítím. Jsem totiž položka s DIAGNÓZOU, ne žena nervózní z porodu, se kterou
je potřeba zacházet citlivě a která se fyzicky cítí naprosto v pořádku. Naše
argumenty, že miminko není veliké, že je vše v pořádku, že první dcerka se
narodila naprosto zdravá, jsou ignorovány. Lékařka začíná ohranou písničku o
tom, že miminka bývají veliká (ačkoli teď na ultrazvuku viděla, že mimi není),
že jim hrozí dislokace ramínek (neznám latinský termín a možná to česky říkám
špatně, ale v podstatě něco takového a když se zeptám, jaké jsou
statistiky, lékařka neví a začne mlžit, nakonec z ní vypadne, že to se děje
i u zdravých žen), že mají jinou konstituci než děti zdravých žen, že může
dojít k život ohrožujícím komplikacím u mne i u miminka. Jenže to může
dojít i u zdravých žen přece. Ovšem ty nemají DIAGNÓZU. Nikdo je nestraší.
Odcházíme po třech hodinách, vyčerpaní, ale spokojení, že
jsme to ustáli. A já s pocitem smutku.
Proč nemám dost odvahy RODIT DOMA?
A tu se ve mně objevuje obrovská síla, že to co dělám je
správně, že je dobře ustát tlak lékařů, že miminko je v pořádku a já mu
musím dopřát přijít na svět, až to bude cítit.
Za dva dny kontrola zase. Odehrává se to samé, tentokrát muž
není v ordinaci a lékařka přitvrzuje v tom, jak ohrožuji sebe i
miminko a jak dlouho chceme jako čekat. Je vidět, že jejich praktiky v opakování
a strašení mají účinek, že když tam máte muže, chovají se s větším respektem,
než když tam jste sama a tak znovu píše do zprávy, co všechno odmítám, jaká
jsou rizika. Nepadne žádné slovo o tom, co všechno je v pořádku a jak se sama cítím. Podepisuji další reverz na indukci. Za dva dny máme přijít zase.
Mezitím kontaktuji ženu, která má stejnou DIAGNÓZU a rodila
své tři děti doma, které rovněž přenášela až 14 dní. Bohužel se nám zatím nedaří
se spojit a promluvit si. Dostávám číslo na porodní asistentku, která má
smlouvu s fakultní nemocnicí a domlouváme se, že když pojedu rodit, zavolá
do porodnice a aspoň mi domluví některou z kolegyň, která je vstřícná
(protože interní informace je, že ne všechny jsou). Stejně se mnou pojede i má
porodní asistentka, akorát ve fakultní nemocnici nemá v podstatě žádná
práva porod vést.
Když se nakonec rozhodneme, že z důvodu nepřiměřeného
nátlaku další kontrolu porodnice vynecháme, přichází dost silné poslíčky. Zvládáme
jet ještě na bazén, kde muž s dcerkou plavou a já relaxuji v kavárně.
Domlouvám se sms, že si večer zavolám s ženou se stejnou DIAGNÓZOU, co
rodila doma. Po návratu domů se poslíčky vracejí a zintenzivňují. Hovor už
neproběhne, protože začínám rodit. Volám své PA. Čekáme na pravidelnější kontrakce.
Kolem půlnoci jsou už dost intenzivní, volám znovu PA, porod se rozjíždí. Pa se
ptá, zda má přijet.
Poslední šance se rozhodnout, že budu RODIT DOMA.
Říkám, že pojedeme. Vyrážíme o půlnoci, nejprve se potkáváme
s PA, ta mne prohlídne a pak se přesouváme do porodnice. Nejprve natočit
monitor. Kontrakce se zintenzivňují, chci jít na pokoj, ale něco jim nesedí, takže
jsem na monitoru napojená déle. Pak znovu
odmítám vyšetření, vždyť je přece už jasné, že rodím!!!! Kontrakce jsou stále
intenzivnější, stojím na chodbě a lékařka něco dělá v ordinaci u počítače
(nejspíš čte mou DIAGNÓZU). Nakonec, po naléhání mé asistentky mne vedou na
porodní sál.
Tam o mne má asistentka pečuje a jsem vděčná, že tam se mnou
je jen ona. Přicházejí různě, asistentka z porodnice a lékařka, a mluví na mne. Když jsem
předem žádala o všechny papíry, informovaný souhlas apod. abych si je v klidu
pročetla a podepsala, než budu rodit, řekli mi, že to nedělají. Teď jsem plně
ponořena do porodu a obě je nevnímám a ani nechci. Rodím a jsem s miminkem. Můj drahý muž je na tohle připraven a obě
informuje, že je vůbec nevnímám. Všechny papíry pročte za mne, jen mi občas
mezi kontrakcemi dá do ruky prupisku a já podepisuji. Lékařka přichází, že mi
dá kapačku s antibiotiky, protože jsem pozitivní na streptokoka. Musí ji
být dle intenzity kontrakcí jasné, že 4h lhůtu, která musí uplynout, aby
antibiotika zabraly a ochránily dítě od infekce, stejně nestihneme. Já ODMÍTÁM.
Je to frmol. Jaký klid bych prožívala, kdybych RODILA DOMA.
Kontrakce jsou už tak silné, že přichází lékařka, vyšetří
mne, zda jsem dost otevřená.Jsem a s úlevou tlačím. U mne stojí
má porodní asistentka, která přesně ví, co kdy říct, aby mne podpořila. Když
chci na poslední chvíli měnit polohu, jediná se mne zeptá jak. Funguje mezi námi důvěra
a cítím velkou podporu, že tam se mnou je. Bohužel porod nevede ona. Lékařka tohle ignoruje a je mi
jasné, že teď už nic měnit nebudu, tak tlačím. Naopak já zase ignoruji
lékařčiny rady o tom, ať tlačím bez křiku. Napadá mne, jestli ona sama někdy
rodila a ví, co říká. Miminko se rodí po 1h a 45min.
Bylo to rychlé a
intenzivní, ale POROD SPONTÁNNÍ, PŘIROZENÝ A BEZ KOMPLIKACÍ a narodilo se nám
NAPROSTO ZDRAVÉ MIMINKO!
Když se dostanu po třech dnech domů, konečně si děláme doma
intimní atmosféru a žijeme v tichu. Ze mne odchází těžká energie,
která mne celou dobu v porodnici držela. A já přemítám nad porodem a říkám
si
Já klidně mohla RODIT DOMA! Moje PA souhlasí, že doma by to
bylo víc v klidu.
Opláču to. Několikrát.
Nakonec však vím, že je to zkušenost, ve které je obrovská
síla. Protože mne učí, kolik odvahy v člověku může být. Kolik síly ve mně
je. Že jsem odolávala hodně velkému tlaku ze strany lékařů a a pracovala se strachem, jejich i svým. Děťátko nakonec ví, že má naši podporu, že si budu stát za tím, co cítím, že je správné. Učí mne to, jak
důležité je nejen něco chtít, ale nakonec to i udělat, když člověk ví, že je
to správné. Navzdory tlaku okolí, které tvrdí opak. Tahle zkušenost mi dává
sílu žit svůj život. A pokud se ještě naskytne příležitost a nebudou komplikace,
BUDU RODIT DOMA.
