Love is the soul of the soul of the soul of the universe.
Love is the beginning and the end.
...
Love is the cure.
Love is the power.
...
Love is the life-giving garden of this world.

~ Rumi


úterý 13. listopadu 2018

Indiánské příběhy do knihoven

Čtu Školu Malého Stromu.

Chvíli jsem měla i pocit nějaké radosti a chuti předat to dětem, ale jen do doby než jsem si potvrdila to, co mi na příběhu a jeho autorovi nesedělo. Poznamenaná studiem literatury severoamerických indiánů jsem cítila, že takhle by sami o sobě nepsali. A tak jsem hledala a zjistila, že Forrest Carter, autor Školy Malého stromu, který se vydával za Cherokeee, byl ve skutečnosti rasista, antisemita, celoživotní propagátor rasové segregace a na toto téma psal i proslovy pro politiky. 

Mnoho z nás vyrostlo na Vinnetouovi a Old Shatterhandovi. Čteme to dětem v dobré víře, že je to klasika a že takhle poznají souznění s přírodou a dobrodružství. A přitom je živíme naprosto mylným obrazem o národech, které jsou hluboce moudré a natolik různorodé, že slovo "indián" je asi tak všeříkající jako slovo "člověk".

Žijeme v době, kdy se mnoho z nás snaží o nějakou rovnoprávnost a ohleduplnost jednoho k druhému a k přírodě. Je pro nás důležitá slow fashion, permakulturní zahrady, rovnoprávnost mužů a žen, upcycling, ekologické zemědělství a mnoho dalšího. A přitom nemáme problém zavírat oči před apropriací a lživých obrazech o lidech, kteří pro nás mohou být ve výše uvedeném velkou inspirací.

Proto níže uvádím pár knih, které o sobě napsali a také ilustrovali samotní Cherokeeové, Anishinabe, Pueblo nebo Ojibway. Je to jen hrstka z mnoha děl, které jsou dostupné. Takže až na Vás přijde nutkání přečíst dětem Vinnetoua, zkuste raději objednat a přečíst jednu z těchto nebo těchto. A když se Vám bude líbit, můžete oslovit místní knihovnu, aby některou objednali do svých sbírek. Nebo jim ji rovnou věnujte. Ať generace našich dětí mají tu indiánskou realitu méně pokřivenou a mnohem lidštější než my.

Mladá matka vzpomíná na stará kamna, která zahřívala její rodinu v jižní Dakotě kde vyrůstala. 


Anishinabe chlapec se učí respektovat přírodu a její způsoby během dne stráveného se svým dědečkem. 




Dědeček použije Seneca příběh o zrození, aby pomohl indiánské dívce vyrovnat se s výsměchem od spolužáků. 


Dogribský chlapec se podivuje nad zvířetem, které ve svém domově v kanadských Severozápadních Teritoriích nikdy neviděl. 



pondělí 15. října 2018

Jsem

Tvořím …
málo fotím...
jsem venku … tedy jsem
odškoluji se … je to dřina … je to radost … o tom více jindy :)

Jsme k mání, superhřejivé a superhebké … 


Jedny i pro Marušku 

K mání … 

Také jsem k mání ...



pondělí 8. ledna 2018

Výměnný obchod

Moc se mi líbí výměnný obchod. Sbližuje, vnímám v něm lidskost, blízkost a propojení. Od té doby, co jsme se odstěhovali z Brna na vesnici, potkávám lidi, pro které je výměna stále naprostou přirozeností. V Brně jsem byla chvíli členkou RozLETSe. Je to skupina lidí směňujících věci, služby a výrobky. Nebylo to pro mě úplně ono. Asi proto, že to bylo v něčem neosobní a pro tak velký počet lidí musela fungovat fiktivní měna. Na vesnici je to tak nějak SAMO SEBOU.

Moje poslední výměna byla propálená kožešina za háčkovanou misku.

Původně jsem hledala odřezky z ovčí kožešiny na papuče (o těch více příště). Naskytla se však možnost dostat propálenou ovčí kožešinu. A výměnou za ni jsem vytvořila misku v temně rudé barvě. Jinou barvu si ani teď, když na ni myslím, neumím k majitelce kožešiny představit. Plápolající živel, plný tepla a energie, který dokáže svou silou ničit i dodat příjemný pocit tepla a domova.





sobota 9. prosince 2017

SÍLA PORODIT DOMA

Porozeno, doma aklimatizováno, zdánlivě je všechno jak má být. Jenže ve vzduchu visí, nebo spíš na srdci leží, jedno docela velké ALE!

ALE vždyť já chtěla RODIT DOMA! Moc.

DIAGNÓZA je však svině. Operuje se strachem. Nejdříve je to strach lékařů, který se pomalu s rostoucím břichem a blížícím se porodem plíží a zarývá po kůži. Odolávám, co to jde. Najdu si porodní asistentku, úžasnou ženu, která říká, jak věci jsou, kde jsou rizika, kde naopak je zbytečné haló ze stran lékařů a strach jako by nebyl. Tak se domluvím, že teda kompromis, porod v malé porodnici s vlastní asistentkou, bez dalších lidí.

ALE stejně chci RODIT DOMA!

A tu Vám jeden primář od začátku říká, že hodnoty vašeho cukru jsou téměř hraniční se zdravým člověkem, ale stejně do zprávy napíše, že rodit pouze v porodnici s neonatologem, kvůli riziku. Proč? Vždyť jsem skoro zdravá, ne?!

Miminko se chystá skoro měsíc předem. Tu to pobolívá, tu tlačí, nevím, zda vůbec můžu na vycházku, aby nevyskočilo ven. Do toho přibyl streptokok a další tlačení lékařů, že budou u porodu antibiotika, že jinak to nejde. Jenže já antibiotika nechci. Mluvím s miminkem, že má čas a ať ještě počká.

Odmítám „poslední“ vyšetření, pač proč do mě šťourat a zjišťovat, jestli už rodím, to poznám sama, ne? A už jsem na černé listině. Gynekoložka mne předává do péče porodnice. A tak chodím k porodní asistentce a je klid. Jenže zdaleka ne tak velký… strach se totiž rozlézá do každé buňky a najednou je ho tolik, že nevím co s ním. To jako můžu s mou DIAGNÓZOU umřít? A miminko taky? Skutečně je to tak vážné? Vždyť mám přece vynikající kompenzaci.

A tak sbírám odvahu. Když ji seberu, vím, že všechno bude v pořádku. Vím to. Cítím to. Jenže miminko se rozhodlo počkat, uběhl termín porodu a ono ne a ne ven. Tohle jsem nečekala. A zase je nutné pracovat s vlastním strachem a pochybami. Jedu tedy do porodnice na kontrolu, zda jsou průtoky miminka v pořádku. A hle, oni mne tam nechtějí a nenechají rodit, šup se mnou do fakultní porodnice, protože já mám přece DIAGNÓZU a oni se o miminko nezvládnou postarat, když s ním bude zle.

Já snad nakonec budu RODIT DOMA!!! (Ale vždyť s mou DIAGNÓZOU to snad ani nejde.)

Takže po termínu, s odvahou a odhodláním, že vyvolávat nic nebudeme, jdu do fakultky. Spousta lidí mne ujišťuje, že tam byl porod v pohodě, že byli fajn, že respektují porodní plán. Ano, jsou určitě hrozně fajn, když nemáte DIAGNÓZU a děláte vše, jak chtějí oni. Takže jsme viděli káravé obličeje, že jako jdeme na registraci po termínu? A to jako nechci vyšetřit? Přece musí zjistit, jestli už budu rodit?! Ultrazvuk ukazuje vše v pořádku, miminko není nijak veliké, nic nenasvědčuje komplikacím. Lékařka mne začne informovat o tom, kdy ten porod vyvoláme a my s mužem říkáme NE.

Začíná litý boj lékařů. Nepadne ani jeden dotaz, jak se cítím. Jsem totiž položka s DIAGNÓZOU, ne žena nervózní z porodu, se kterou je potřeba zacházet citlivě a která se fyzicky cítí naprosto v pořádku. Naše argumenty, že miminko není veliké, že je vše v pořádku, že první dcerka se narodila naprosto zdravá, jsou ignorovány. Lékařka začíná ohranou písničku o tom, že miminka bývají veliká (ačkoli teď na ultrazvuku viděla, že mimi není), že jim hrozí dislokace ramínek (neznám latinský termín a možná to česky říkám špatně, ale v podstatě něco takového a když se zeptám, jaké jsou statistiky, lékařka neví a začne mlžit, nakonec z ní vypadne, že to se děje i u zdravých žen), že mají jinou konstituci než děti zdravých žen, že může dojít k život ohrožujícím komplikacím u mne i u miminka. Jenže to může dojít i u zdravých žen přece. Ovšem ty nemají DIAGNÓZU. Nikdo je nestraší.

Odcházíme po třech hodinách, vyčerpaní, ale spokojení, že jsme to ustáli. A já s pocitem smutku.

Proč nemám dost odvahy RODIT DOMA?  

A tu se ve mně objevuje obrovská síla, že to co dělám je správně, že je dobře ustát tlak lékařů, že miminko je v pořádku a já mu musím dopřát přijít na svět, až to bude cítit.

Za dva dny kontrola zase. Odehrává se to samé, tentokrát muž není v ordinaci a lékařka přitvrzuje v tom, jak ohrožuji sebe i miminko a jak dlouho chceme jako čekat. Je vidět, že jejich praktiky v opakování a strašení mají účinek, že když tam máte muže, chovají se s větším respektem, než když tam jste sama a tak znovu píše do zprávy, co všechno odmítám, jaká jsou rizika. Nepadne žádné slovo o tom, co všechno je v pořádku a jak se sama cítím. Podepisuji další reverz na indukci. Za dva dny máme přijít zase.  

Mezitím kontaktuji ženu, která má stejnou DIAGNÓZU a rodila své tři děti doma, které rovněž přenášela až 14 dní. Bohužel se nám zatím nedaří se spojit a promluvit si. Dostávám číslo na porodní asistentku, která má smlouvu s fakultní nemocnicí a domlouváme se, že když pojedu rodit, zavolá do porodnice a aspoň mi domluví některou z kolegyň, která je vstřícná (protože interní informace je, že ne všechny jsou). Stejně se mnou pojede i má porodní asistentka, akorát ve fakultní nemocnici nemá v podstatě žádná práva porod vést.

Když se nakonec rozhodneme, že z důvodu nepřiměřeného nátlaku další kontrolu porodnice vynecháme, přichází dost silné poslíčky. Zvládáme jet ještě na bazén, kde muž s dcerkou plavou a já relaxuji v kavárně. Domlouvám se sms, že si večer zavolám s ženou se stejnou DIAGNÓZOU, co rodila doma. Po návratu domů se poslíčky vracejí a zintenzivňují. Hovor už neproběhne, protože začínám rodit. Volám své PA. Čekáme na pravidelnější kontrakce. Kolem půlnoci jsou už dost intenzivní, volám znovu PA, porod se rozjíždí. Pa se ptá, zda má přijet.

Poslední šance se rozhodnout, že budu RODIT DOMA.

Říkám, že pojedeme. Vyrážíme o půlnoci, nejprve se potkáváme s PA, ta mne prohlídne a pak se přesouváme do porodnice. Nejprve natočit monitor. Kontrakce se zintenzivňují, chci jít na pokoj, ale něco jim nesedí, takže jsem na monitoru napojená déle.  Pak znovu odmítám vyšetření, vždyť je přece už jasné, že rodím!!!! Kontrakce jsou stále intenzivnější, stojím na chodbě a lékařka něco dělá v ordinaci u počítače (nejspíš čte mou DIAGNÓZU). Nakonec, po naléhání mé asistentky mne vedou na porodní sál.

Tam o mne má asistentka pečuje a jsem vděčná, že tam se mnou je jen ona. Přicházejí různě, asistentka z porodnice a lékařka, a mluví na mne. Když jsem předem žádala o všechny papíry, informovaný souhlas apod. abych si je v klidu pročetla a podepsala, než budu rodit, řekli mi, že to nedělají. Teď jsem plně ponořena do porodu a obě je nevnímám a ani nechci. Rodím a jsem s miminkem. Můj drahý muž je na tohle připraven a obě informuje, že je vůbec nevnímám. Všechny papíry pročte za mne, jen mi občas mezi kontrakcemi dá do ruky prupisku a já podepisuji. Lékařka přichází, že mi dá kapačku s antibiotiky, protože jsem pozitivní na streptokoka. Musí ji být dle intenzity kontrakcí jasné, že 4h lhůtu, která musí uplynout, aby antibiotika zabraly a ochránily dítě od infekce, stejně nestihneme. Já ODMÍTÁM.

Je to frmol. Jaký klid bych prožívala, kdybych RODILA DOMA.

Kontrakce jsou už tak silné, že přichází lékařka, vyšetří mne, zda jsem dost otevřená.Jsem a s úlevou tlačím. U mne stojí má porodní asistentka, která přesně ví, co kdy říct, aby mne podpořila. Když chci na poslední chvíli měnit polohu, jediná se mne zeptá jak. Funguje mezi námi důvěra a cítím velkou podporu, že tam se mnou je. Bohužel porod nevede ona. Lékařka tohle ignoruje a je mi jasné, že teď už nic měnit nebudu, tak tlačím. Naopak já zase ignoruji lékařčiny rady o tom, ať tlačím bez křiku. Napadá mne, jestli ona sama někdy rodila a ví, co říká. Miminko se rodí po 1h a 45min.

Bylo to rychlé a intenzivní, ale POROD SPONTÁNNÍ, PŘIROZENÝ A BEZ KOMPLIKACÍ a narodilo se nám NAPROSTO ZDRAVÉ MIMINKO

Když se dostanu po třech dnech domů, konečně si děláme doma intimní atmosféru a žijeme v tichu. Ze mne odchází těžká energie, která mne celou dobu v porodnici držela. A já přemítám nad porodem a říkám si

Já klidně mohla RODIT DOMA! Moje PA souhlasí, že doma by to bylo víc v klidu.

Opláču to. Několikrát.

Nakonec však vím, že je to zkušenost, ve které je obrovská síla. Protože mne učí, kolik odvahy v člověku může být. Kolik síly ve mně je. Že jsem odolávala hodně velkému tlaku ze strany lékařů a a pracovala se strachem, jejich i svým. Děťátko nakonec ví, že má naši podporu, že si budu stát za tím, co cítím, že je správné. Učí mne to, jak důležité je nejen něco chtít, ale nakonec to i udělat, když člověk ví, že je to správné. Navzdory tlaku okolí, které tvrdí opak. Tahle zkušenost mi dává sílu žit svůj život. A pokud se ještě naskytne příležitost a nebudou komplikace,

BUDU RODIT DOMA.



pátek 10. listopadu 2017

Vánoční hvězda

Ladíme se na Vánoce. Ano, je trochu brzy. No a co? Dcerka si pouští Vánoční koledy, objevily jsme i prskavky a já háčkuji vánoční hvězdičky. Tyto poputují na Adventní trhy do Ivančic, kde bude mít stánek i lesní školka Za Humny. Podíl z prodeje poputuje na provoz této jedinečné školky. Současně bude možné zakoupit ozvučená dřívka, či pomůcku pro děti, na jejichž výrobě se podílí děti, rodiče i průvodkyně školky.






úterý 31. října 2017

Čepice Jolanka

Po pár letech jsem se vrátila k pletení čepic pro děti a uvědomila jsem si, jak moc mě to baví! Čepička na fotce putuje k Jolance, hnědomodrá varianta k Míně. Bráška Jony už jednu nosí.





pátek 9. června 2017

Merkur a Ušáček

Přistěhovali se k nám noví přátelé z Otevřené Zahrady, králící Merkur a Ušáček. Hned od počátku Malu upozorňovala na to, že tito rozhodně na maso nebudou, byť jsou to králíci na chov. Chvílemi mám silné návraty do dětství, kdy jsem chtěla mít statek a chovat třeba prasata, která nebudou na maso. Později v dospělosti jsem se dopátrala, z které rodové linie se tato touha po hospodářství táhne. A ačkoli mé dětství chovem domácích zvířat obohaceno nebylo a na statku nežiji, nyní znovu objevuji jak silně zakořeněno to ve mě je a jak se to nese o generaci dál.

Pak přišel užitečný dotaz kamarádky: "A k čemu jsou takoví králíci dobří?" Jeden úhel pohledu svádí k trpkému konstatování, že to je práce navíc. Ovšem z jiného úhlu to je vynikající edukativní zdroj pro dcerku (i pro nás).
Učí se pečovat o zvíře, které si přála.
Učí se, že i takové zvíře není zadarmo a jistou měrou přispívá (finančně i fyzickou prací) na péči. Finančně na pořízení, fyzicky natíráním králíkárny, převracením sena, které sbíráme na zimu, chodí je krmit a myslí na to, že je potřeba je na noc zavřít.
Jejich pozorováním se učí, jak se králíci chovají, že umí být velice kreativní, takže už nám jeden i utekl a vrátil se.
Učí se, že když si něco moc přeje a přispěje k tomu, je možné si sen splnit.
Zjišťuje, jaký to je závazek.

A v neposlední řadě jsou to živé bytosti, které přinášejí radost. Někdy stačí sedět a pozorovat jejich skotačení, zkoumání kam všude se dá vylézt a kudy si zvětšit výběh. Každý je osobitá bytost.



Takže pozor! Kdo byste chtěl takového králíka doma, mají jich v Otevřené Zahradě ještě dost a budou rádi, když přijdou do dobrých rukou. :)





úterý 7. března 2017

Dobrovolná skromnost

Jsou dny, kdy se mísí protichůdné pocity a myšlenky, prolínají jeden druhým, splývají v jedno. Plyne to dál a z jednoho celku se opět vynořují protichůdné pocity a myšlenky, střídají se, proplétají a plynou, než znovu splynou v jedno. A když ten pocit jednoho celku přijde, je čas s tím být a užívat si to.

Někdy ke splynutí stačí věta v knize, pohled na strom, nebo taky článek na internetu.

Třeba tento o dobrovolné skromnosti.

Člověk se nachází ve finančním nedostatku, ale s bonusem toho, že tráví více času v přítomnosti muže a se dvěma dny navíc s milovaným děckem. Dny společného času, smíchu i pláče, volnosti, spontánnosti … čas k nezaplacení. Doslova.

Jenže tlak okolí je neúprosný a nepochopení, které na člověka skáče ze všech stran, přikrčuje se a vybafne od některých nejbližších, občas přemůže i silné jedince. A přijde stud, že právě tohle je můj hrad, přijde nejistota, pochybnost, která roste, tělo tuhne, myšlenky sviští a člověk se veze.

Ale!

Tu je mu přáno číst si o tom, že jsou na světě osoby, kterým dobrovolná skromnost dává smysl. Že tam někde existují lidé bez hypotéky (a současně bez velkého bytu či domu), kterým dává větší smysl „sklízet batáty, než pracovat celý den v práci,” která je odděluje od rodiny a kterou třeba ani nemají rádi. Tu se člověk znovu ubezpečí, že přání „zkoumat, lozit po stromech, […], být užitečný, růst duchovně a emočně, být trpělivější a klidnější, být vnitřně klidný, milovat, smát se, dávat, žít“ je úplně normální. Že s takovým přáním žijí a nakonec si ho i naplňují lidé v různých koutech světa. A to i bez vlastnění věcí a peněz, nebo spíš právě proto.


Tělo se uvolní, myšlenky zpomalí. Klid a mír. Člověk si připomene, že všechno je nakonec jedno. A že právě tam je doma a vždycky byl. 





Vice o dobrovolné skromnosti třeba tu
http://www.littleecofootprints.com/2012/03/learning-to-live-better-with-less-fair-share-festival-workshop.html


středa 4. ledna 2017

Canadian Landscape / Kanadská krajina


Dcerka je už deset dní nemocná. Než se spolu zavřeme na další týden doma, zašla jsem do papírnictví pro velké balení zelené plastelíny s úmyslem vytvořit ostrov. Nakonec se z ostrovu vyklubla velká zábava - prostředí skalistých hor.



Několik let schovávané kusy filcu nám krásně posloužily k vytovření lesního podrostu a louky, stromky z modelové železnice doplněné o naši výrobu stromků z tvrdých papírů a vytovření samotných ostrovů byla obrovská zábava, kterou jsme zaplnily celé dopoledne. Odpoledne se vytáhla lesní zvířátka a nasbírané přírodniny, aby měla zvířátka co jíst. Nasbírané kameny nám zase poskytly skalnaté podloží, po kterém děti, Mařenka, Jeníček a Jůlinka, zvesela lozí. Inspiraci, jak vlastně taková jezerní zalesněná krajina vypadá, jsme sbíraly z knihy s footgrafiemi Britské Kolumbie a také kdysi darovaného cestopisu Leoše Šimánka Na kanadském severu.




Další den jsme už jen vylepšovaly. Děti se chodily koupat na ostrůvky, dcerka jim ze staré záclony nastříhala ručníky, Jeníček chodil lovit ryby (lososy) a aby byly kde opékat, musely jsme rozdělat i oheň. Ohništěm se stal svícen, který dcerka vyráběla ve školce a čajová svíčka. Protože dětem bylo zima, uháčkovala jsem jim čepice a Jůlince nakonec i spacák (myslím, že Jeníček s Mařenkou ho budou chtít brzy taky...). Autentičnost pak ještě pomohl dokreslit i zvukový záznam lesa, který nám ke hraní pustil muž, třeba tento, nebo noční verze se zvuky ohně a cvrčků zde.


No a teď začínají ta pravá kempovaci dobrodružství. Děti chodí na jahody a borůvky a dávají pozor, aby nepotkaly medvědy. Jednou jim sice medvěd odnesl ze stanu plyšáka, to Mařenka moc plakal, ale pak ho šly děti stopovat. Vzaly si příručku se stopy zvířat a sledovaly, jak medvěd zanechal v bahně (plastelíně) stopy. Nakonec si plyšáka donesly ve zdraví zpátky do kepmu. Pak si ulovila jednoho plyšáka i velryba ("já vím, že to je plejtvák obrovský, mami, ale budeme ji říkat velryba. A taky vím, že žije v moři"), která nakonec žije v našem jezeře. Bobr si dnes postavil hráz a přitom porazil na jednom ostrově strom, a nakonec měli v národním parku cvičení i záchranáři, kteří kvůli požádru děti z kempu evakuovali.



pátek 11. července 2014

Milé děti / Beloved children


"Pozorně poslouchejte vše, co vám děti chtějí sdělit. Za všech okolností. Když nebudete pozorně poslouchat maličkosti, které s vámi sdílí, když jsou malí, nepodělí se pak o ty velké věci, až budou velcí. V očích dětí se totiž jedná vždy o velkou věc."  ― Catherine M. Wallace

"Listen earnestly to anything your children want to tell you, no matter what. If you don't listen eagerly to the little stuff when they are little, they won't tell you the big stuff when they are big, because to them all of it has always been big stuff.” ― Catherine M. Wallace

sobota 28. června 2014

Kuličková dráha

Inspirovaná jakýmsi obrázkem kdesi na internetu, vyrobily jsme kuličkovou dráhu. Zapeklité bylo připevnění, protože nechtělo držet ve zdi, tak jsme to přelepily páskou sakum prásk a je z toho rovnou i umělecké dílo. A ta jiskra v očích! A volání: "Kiki, kiki" (rozuměj "ještě").






pátek 27. června 2014

Borůvková

"Mami, borůvky, pudem?"

Modrá pusa.
Modré ruce.
"Z konvičky můžu? Trošičku..."
 "Tady jé."
Modré ruce.
Modré kalhoty.
"Konvička domů, keřik do pusy..."
"Cííílkůůůů... Cílek kamarád."
Modré tričko.
"Mami, nebaví."




Narozeninová - dodatečně / The Birthday party - additionally

Příští bude s tatínkama...chyběli nám...
The next will include the fathers... we missed them...