Jsou dny, kdy se mísí protichůdné pocity a myšlenky, prolínají
jeden druhým, splývají v jedno. Plyne to dál a z jednoho celku se opět
vynořují protichůdné pocity a myšlenky, střídají se, proplétají a plynou, než
znovu splynou v jedno. A když ten pocit jednoho celku přijde, je čas s tím
být a užívat si to.
Někdy ke splynutí stačí věta v knize, pohled na strom, nebo
taky článek na internetu.
Třeba tento
o dobrovolné skromnosti.
Člověk se nachází ve finančním nedostatku, ale s bonusem
toho, že tráví více času v přítomnosti muže a se dvěma dny navíc s milovaným děckem.
Dny společného času, smíchu i pláče, volnosti, spontánnosti … čas k nezaplacení.
Doslova.
Jenže tlak okolí je neúprosný a nepochopení, které na
člověka skáče ze všech stran, přikrčuje se a vybafne od některých nejbližších,
občas přemůže i silné jedince. A přijde stud, že právě tohle je můj hrad, přijde
nejistota, pochybnost, která roste, tělo tuhne, myšlenky sviští a člověk se
veze.
Ale!
Tu je mu přáno číst si o tom, že jsou na světě osoby, kterým
dobrovolná skromnost dává smysl. Že tam někde existují lidé bez hypotéky (a
současně bez velkého bytu či domu), kterým dává větší smysl „sklízet batáty,
než pracovat celý den v práci,” která je odděluje od rodiny a kterou třeba
ani nemají rádi. Tu se člověk znovu ubezpečí, že přání „zkoumat, lozit po
stromech, […], být
užitečný, růst duchovně a emočně, být trpělivější a klidnější, být vnitřně
klidný, milovat, smát se, dávat, žít“ je úplně normální. Že s takovým přáním
žijí a nakonec si ho i naplňují lidé v různých koutech světa. A to i bez vlastnění
věcí a peněz, nebo spíš právě proto.
Tělo se uvolní, myšlenky zpomalí. Klid a mír. Člověk si připomene, že všechno je nakonec jedno. A že právě tam je doma a vždycky byl.
Vice o dobrovolné skromnosti třeba tu
http://www.littleecofootprints.com/2012/03/learning-to-live-better-with-less-fair-share-festival-workshop.html
